Jednou z nadějí, ke které se lidstvo v souvislosti s klimatickými změnami upíná, je technologický rozvoj. Nabízíme přehled několika inovací, které mohou přispět k udržitelnější budoucnosti. Jde o nové produkty, principy a postupy, či jen výsledek pohledu na známé věci novou perspektivou. Přestože je přínos těchto inovací pravděpodobný, jejich prosazování do praxe zatím zdaleka nejde tak hladce. Které z nich se jeví slibně, a přitom na ně není příliš vidět?
Nové paradigma
Málokdo tuší, že v Česku sídlí společnost, která se netají ambicemi přepisovat dosavadní učebnice fyziky. Brněnská firma Namitech uvádí do praxe poznatky, které vycházejí z její výzkumné laboratoře vedené profesorem Janem Rakem. Jaderný fyzik, mimo jiné s dlouholetou zkušeností s výzkumy na hadronovém urychlovači částic v CERN, tvrdí, že ve výzkumu elektromagnetických jevů je stále co objevovat. Firma si nechala patentovat technologii Dalyn, které má zajistit zhruba třetinovou úsporu energie u spotřebičů s odporovou zátěží. Absolventi technických oborů zaklínající se svědomitou školní docházkou si sice klepou na čelo, ale reference spokojených klientů či přítomnost investičního matadora Ladislava Chodáka ve strukturách Namitechu poukazují spíše na životaschopnost nápadu.
Milíře 2.0
Skutečnosti, že přimíchávání takzvaného biouhlu do půdy pomáhá její regeneraci zadržováním vody a živin, jsou si lidé vědomi od nepaměti. Dnes je obzvlášť vítán, protože dokáže revitalizovat půdu vysátou intenzivním zemědělstvím. Biouhel je drobnozrnná zuhelnatělá biomasa, která se dříve získávala pálením bez přístupu vzduchu v milířích, dnes se využívá jejich hi-tech obdoba – pyrolytické kotle. Výroba biouhlu tedy není levná, ekonomické bilanci jeho producentů ale nahrává fakt, že při výrobě nedochází k hoření, a tak ani k uvolňování CO2. Skleníkový plyn je uložen do půdy a subjekt, který tak učiní, si může zažádat o adekvátní množství uhlíkových offsetů, což je nástroj ekvivalentní emisní povolence, které může prodat. V Česku se výrobě biouhlu věnuje firma Biouhel.cz, kterou v roce 2013 spoluzaložil bývalý člen Občanského fóra, ODS a Unie svobody Jiří Honajzer. Posledním projektem firmy je patentovaný produkt MicroCHAR, který je podle Honajzerových slov nejen pomocnou půdní látkou a konzervantem CO2, ale také ekologickým hnojivem.
Elektrárna pro každého
Vyrábět energii na malých potůčcích s minimálním průtokem? Je to možné díky bezlopatkové odvalovací turbíně Protur, kterou vyvinuli Miroslav Sedláček a Stanislav Hostin. K nápadu Sedláčka přivedlo pozorování přírodního jevu, kdy listy na hladině se na okraji víru točí opačně než samotný vír. Stejný princip je uplatněn uvnitř zařízení – voda vtékající do statoru uvede do pohybu rotor, který se při chodu odvaluje po stěnách statoru. Vykonává jak rotační, tak precesní pohyb. Podle velikosti může generovat výkon od desítek wattů po jednotky kilowattů i při velmi nízkém průtoku a spádu. Účinnost turbíny je zhruba 60 procent při průměru rotoru 12 centimetrů.
Jde o vhodné, dostupné řešení do odlehlých oblastí, které je díky své subtilnosti široce uplatnitelné a především nevyžaduje žádný náročný hydroinženýring. Výkon je sice skromný, ale stabilní.
Málo smažíme
Na konci letošního února otevřela společnost Eurowag první čerpací stanici v Česku s palivem HVO100. O co jde? Podle části odborné veřejnosti vůbec nejlepší současná varianta čistého paliva. Hydrogenovaný rostlinný olej se vyrábí z použitého kuchyňského oleje, syntetizovaného přidáním vodíku a vyvoláním katalytické reakce. Vznikne tak parafínová nafta s chemickou strukturou, téměř identickou s konvenční naftou. Je tak možné ji použít jako přímou náhradu nafty či obě paliva míchat v libovolném poměru. V celém výrobním procesu není jediný krok, který by ospravedlňoval vyšší koncovou cenu na totemech a nepotvrdila se ani obava z vyšší spotřeby. Na straně nevýhod lze uvést, že HVO nelze v žádném případě nazvat bezemisním zdrojem. V případě CO2 jde skutečně o velkého pomocníka, který emise sráží o 80 – 90 procent, stejně jako je tomu u pevných částic. U jiného skleníkového plynu, oxidů dusíku, však už emisní bilance není tak zářná – ty jsou nižší jen o 27 procent. Kompletní přechod na HVO100 zároveň není možný také z důvodu nedostatku samotného zdroje, tedy odpadního oleje.
500 stupňů
Akumulace tepla je stará jako teplo samo. Časem se jen vyvíjejí a mění média, která mají teplo udržet. Nejčastěji se k tomuto účelu využívá voda. Ta má však v této disciplíně určité limity. Čím ji nahradit, zjistila finská společnost Vatajankoski, která uvedla do provozu první pískovou baterii na světě. Jedná se o svého druhu silo plné písku, které je schopné ve formě tepla akumulovat levnou energii získanou z větrných či fotovoltaických zdrojů v době, kdy tato energie není v síti potřeba. Výhoda písku proti vodě spočívá v tom, že je možné jej zahřát i na 500 stupňů Celsia. Součástí baterie je výměník, kde písek předá teplo vodě, která je pak rozvedena k vytápění domů nebo ve formě páry pro průmyslová odvětví, která jsou často závislá na fosilních palivech. První komerční písková baterie na světě se nachází ve městě Kankaanpää v západním Finsku. Je napojena na síť dálkového vytápění a kromě budov a provozů vyhřívá i městský bazén.
Etický mobil
Filozofie nizozemského výrobce udržitelných telefonů Fairphone je jednoduchá – udržitelný je takový přístroj, který vydrží co nejdéle. V loňském roce firma představila pátou generaci telefonu Fairphone. Tak jako u předchozích modelů výrobce sází na modularitu (majitelé si sami mohou s pomocí pouhého křížového šroubováku vyměnit deset dílů, včetně baterie, díky čemuž telefon odolává morálnímu zastarávání) a dlouholetou softwarovou podporu, jež má dosahovat deset let. Telefon je z 70 procent vyroben z recyklovaných dílů, použité suroviny nesmějí pocházet z oblastí, kde jejich těžba zbytečně poškozuje životní prostředí, lidé v továrně pobírají férovou mzdu apod. Vzorový příklad, že udržitelnost je možná i v odvětví spotřební elektroniky, které se v případě mobilních telefonů stává de facto rychloobrátkovým.
Biomateriály a upcyklace
Lepidlo či kůže vyrobené ze slunečnicových pokrutin, plast z mořských řas nebo barvení nového textilu barvivem z textilu odpadního. To jsou některé z čerstvých nápadů v oblasti snadno odbouratelných materiálů přírodního původu, recyklace a upcyklace. Slunečnicové pokrutiny, tedy zbytkový materiál po vylisování oleje, se nejčastěji používají jako krmivo pro dobytek. Mohou mít ale zajímavé využití v průmyslu. Firma Thomas Vailly zkoumala možnosti jejich použití v lepidlech na vodní bázi či jako alternativy přírodní kůže. Zjistila též, že z vláken získaných ze stonků lze lisováním do desek tvořit izolační materiál s vlastnostmi podobnými polystyrenu. Další náhradou fosilních zdrojů při výrobě plastů mohou být mořské řasy. Stoprocentně biodegradabilní materiál vyrobila indická společnost Zerocircle, která jej již sériově vyrábí. Zatím nachází uplatnění coby náhrada polyetylenových sáčků, ale časem chce firma svým objevem nahradit papír, fólie, gely a vzhledem k nezávadnosti, respektive prospěšnosti pro lidské zdraví také jídlo. Společnost Recycrom se zabývá recyklací starého textilu. Dalším krokem, který z recyklace činí upcyklaci, je získávání pigmentu chemickou cestou z rozdrceného odpadního textilu. Získaný pigment se pak použije jako klasické textilní barvivo. Využití části rostlin ve výrobě materiálů má zkrátka velký potenciál a o nových možnostech jejich využití se dozvídáme pravidelně. Slibná jsou například pevná vlákna konopí či lnu, která nacházejí uplatnění již dnes ve výrobě lodí a dalších produktů, kde mohou nahradit skelné vlákno v pryskyřici. Konopné pazdeří je vhodnou surovinou pro tvorbu stavebního materiálu, který je pevnější než beton, ale přitom prodyšný, tudíž příhodnější pro využití v rodinných domech.
Comentarios