Peníze budou, my nebudeme. Peníze se musí točit. Asi není třeba rozporovat tato odvěká moudra. Jaké peníze to ale budou, až my nebudeme, a jak je to s udržitelností toho věčného koloběhu? Téma environmentální stopy spojené s penězi zesílilo v poslední dekádě kvůli nástupu kryptoměn. Dnes se však řeší i udržitelnost klasického hotovostního a bezhotovostního platebního styku.
Západní společnost se vydala na cestu za dosažením nulových emisí uhlíku. Vítáno je cokoli, co tomuto úsilí přispívá a počítá se každé promile. Podíl peněz na celkových emisích není velký, ale právě kvůli kryptoměnám ani bezvýznamný. Nakolik tedy mohou trendy v oblasti typů měn, platebních metod a návyků lidí hrát roli v otázce změny klimatu? Je nasnadě, že jistou environmentální stopou je zatížen management hotového oběživa. I proto se pravidelně objevují pokusy hotové peníze definitivně pohřbít. Zatímco dříve se zastánci rušení odvolávali na netransparentnost hotovosti a její zneužívání kriminálními strukturami, dnes vystupují do popředí jiné argumenty, například že v digitální době jde o zbytný relikt dávných dob, který navíc od konce zlatého standardu ani neplní svou původní úlohu. Potíž je v tom, že ohledně práva hotovosti na existenci se lidé neshodnou. Pro příklady není třeba chodit daleko, extrémní polohy nalezneme i v Evropě – zatímco ve Švédsku již hotovými penězi prakticky nelze zaplatit, v podobně lidnatém a vyspělém Rakousku lidé nedají na hotovost dopustit.
Recyklovaná hotovost
V méně vyvinutých regionech světa je přitom závislost na hotovosti obecně silnější. A tak platí, že hotové peníze patří k nejpoužívanějším (a jistě i nejoblíbenějším) produktům na světě. Možnostmi snížení jejich uhlíkové stopy se zabývá například publikace A Roadmap to Sustainability společnosti Reconnaissance International, která zkoumá, jak organizace působící ve světě hotových peněz zefektivňují svůj provoz. Zpráva popisuje 106 opatření zavedených 24 organizacemi, jež ve všech oblastech snižují spotřebu energie, vody a materiálů a rozvíjejí obnovitelné zdroje. Například Královská australská mincovna v letech 2019 až 2020 snížila spotřebu vody na polovinu a letos plánuje další snížení o více než 60 procent. Královská nizozemská mincovna postavila nový závod se solární elektrárnou, jejíž kapacita převyšuje spotřebu mincovny. Také britská Královská mincovna použila vedle větrných turbín solární panely a je energeticky soběstačná. Novým trendem je zavádění recyklace nebo opětovného použití hotovostních materiálů a tam, kde je recyklace již běžná, jako je například získávání kovu z mincí, se procesy zefektivňují. Do budoucna lze hotovostní peníze učinit odolnějšími s využitím materiálů s delší životností.
Kolik žere krypto?
Otázka udržitelnosti budoucích peněz vystupuje o to závažněji, o co více se v této budoucnosti počítá s využitím kryptoměn. Jenže s vypočtením uhlíkové stopy těžby kryptoměn je to složité. Záleží na zvolené metodice, přičemž dosažené výsledky energetické náročnosti těžby bitcoinu se mohou pohybovat na škále od „srovnatelné s těžbou ropy“ po „jednotky procent energie, která se ztratí ve vedení“. Mezi čím si tedy můžeme vybírat?
Jeden extrém představuje zpráva univerzity v Novém Mexiku z roku 2022. Výzkumníci zjišťovali, na kolik přijde vytěžení jedné mince bitcoinu. Hodnotili ekvivalent uvolněných emisí a dolarový zisk. K vytěžení jednoho bitcoinu v roce 2016 bylo třeba uvolnit necelou tunu emisí CO2. V roce 2021 to bylo už 113 tun, protože těžební výpočetní operace se komplikovaly a spotřeba energie narůstala. Když s tím dali do souvislosti hodnotu bitcoinů, zjistili, že během pětiletého období dosahovaly škody na klimatu v průměru 35 procent tržní hodnoty kryptoměny. Každou vytěženou mincí tak způsobil bitcoin škody na životním prostředí vyčíslené na 11 315 dolarů. Bilance jen za rok 2021 tak činí 3,7 miliardy dolarů. Se škodami na úrovni 35 procent z tržní ceny tak bitcoin překonává hovězí maso (33 procent) a nemá příliš daleko k zemnímu plynu (46 procent) a ropě (41 procent).
Nyní z druhé strany barikády: výzkum společnosti CoinShares uvádí, že těžba bitcoinů se na celkových světových emisích oxidu uhličitého podílí méně než z 0,08 procenta při objemu 39 milionů tun CO2 za rok 2021. Podle téže zprávy je tak uhlíková stopa způsobená těžbou bitcoinu podstatně nižší než ta, kterou způsobuje ražba a tisk tradičních měn s vynuceným oběhem, či ta, již zanechává zlatnický průmysl. V prosinci 2021 Rada pro těžbu bitcoinů uvedla, že celosvětová těžba bitcoinů představuje 3,2 procenta elektrické systémové energie, která se v USA vyplýtvá nebo ztratí během jednoho roku.
Najít realistický odhad klimatické stopy odvětví kryptoměn tedy není snadné. I tady se ale hledají možnosti úspor. Dva nejběžnější mechanismy konsenzu používané v dnešních blockchainových sítích jsou Proof-of-Work (PoW) a Proof-of-Stake (PoS). Přibližně dvě třetiny těžební činnosti připadají na PoW, kde těžaři soutěží v řešení složitých matematických problémů, aby za odvedenou práci získali odměnu. Řešení těchto kryptografických hádanek však vyžaduje velký výpočetní výkon, který spotřebovává velké množství energie. Naproti tomu PoS je novější a energeticky účinnější. Validátoři PoS neřeší úlohy, ale jsou vybíráni k přidávání bloků do blockchainu a získávají část transakčních poplatků, které jsou zahrnuty ve validovaných blocích. Energetická bilance těchto blockchainových operací získává na významu kvůli rostoucímu zájmu centrálních bank o vlastní digitální měny. Udržitelnost tak má být součástí požadavků na digitální měny, které stanovila řada centrálních bank a dalších subjektů, včetně skupiny G7, Bank of England nebo Evropské centrální banky.
Veřejně digitálně
Právě ECB v loňském roce zveřejnila plán přípravy digitálního eura. Nemá přitom jít ani o elektronickou podobu peněz známou ze současného bezhotovostního platebního styku, ani o virtuální kryptoměnu, nýbrž o komplement eura stávajícího.
Za přípravu projektu digitálního eura zodpovídá jeho programová ředitelka, nizozemská bankéřka Evelien Witloxová. Primární motivací architektů projektu navzdory obecnému mínění není snaha vymýtit hotovost (ECB naopak právě pracuje na novém designu fyzických eurobankovek) či snížit environmentální stopu oběživa. Cílem podle Witloxové je nabídnout občanům v oblasti digitálního platebního styku veřejnou službu. „Fyzické bankovky jsou vlastně pohledávkou za emitentem, tedy centrální bankou, platební karta je také pohledávkou za emitentem, jímž je ale banka komerční,“ vysvětluje Witloxová. V případě výpadku na straně komerčních bank či poskytovatelů platebních karet je podle ní ohrožena bezpečnost platebního styku. Digitální euro tak má být alternativní veřejnou platební „zálohou“, garantovanou ECB.
Vedle této úlohy Witloxová rovněž vznik nového měnového instrumentu vysvětluje snahou zpřístupnit možnost digitalizované platební varianty lidem, pro něž není z nějakého důvodu snadné či dosažitelné zřízení běžného účtu u komerční banky. „Už při navrhování celého nástroje zohledňujeme lidi, kteří jsou digitálně a finančně na okraji. Pracujeme na vzniku veřejného statku, který nebude generovat zisk. Chceme zajistit, aby použití bylo velmi jednoduché a vyhovovalo lidem se zdravotním postižením a podobně. To u komerčně zaměřených organizací není zcela přirozené,“ dodává Witloxová.
Jak to má fungovat? Nejpravděpodobnější cestou je mobilní platební aplikace s digitálním eurem, což samozřejmě vzbuzuje otázky kolem zabezpečení. V této souvislosti Witloxová zmiňuje, že přestože je bezpečnost platebního styku považována za stejně strategický statek jako bezpečnost dodávek elektřiny či vody, obstarávají 72 procent bezhotovostních transakcí v EU neevropské společnosti, především Visa a Mastercard.
Jejich podíl tak má do budoucna klesat ve prospěch panevropské sítě, přičemž digitální euro má být funkční náhradou také dílčích národních bezhotovostních platebních systémů, jako jsou španělský Bizum, nizozemský Ideal či belgický Payconnect.
Bylo by s podivem, kdyby se v návaznosti na takovou iniciativu nevyrojily obavy přerůstající do nejrůznějších konspiračních úvah orwellovského typu. Objevily se například námitky, že takový nástroj může být zneužit v duchu systému sociálních kreditů, který funguje v Číně. Jako takový by měl být programovatelný, respektive peníze by se staly jakousi poukázkou. Tato teorie pracuje s možností, že mocní budou dohlížet, zda spotřebitelé peníze vydávají správně, například za zboží vyrobené udržitelným způsobem. Pokud ne, nebudou je moci použít, v horším případě o ně přijdou. Takovou vizi Witloxová odmítá. „Digitálnímu euru zůstane jeho hodnota a nebudeme nijak omezovat jeho používání. Žádné programovatelné peníze nehrozí už proto, že samotná legislativa týkající se digitálního eura to zapovídá. A v legislativě je to zakotveno právě proto, že tyto obavy jsou logické a je třeba je rozptýlit,“ uzavírá bankéřka.
Comments